Vojačky

Co vlastně vidíme?

Jedná se o šest obrazů jednotného formátu 2x1 metr. Je použito velmi hrubého jutového plátna napnutého na deskách vzadu vyztužených lištami. Jsou to tři protějškové dvojice: vždy jeden kus zobrazuje vojačku a druhý její nepřítelkyni. Dvojice jsou tyto:

Nahá vojačka - Nahá nepřítelkyně
Těhotná vojačka - Těhotná nepřítelkyně
Vojačka v práci - Nepřítelkyně v práci

Obrazy nahých žen jsou namalovány hlínou se zásahy olejem, obrazy těhotných žen rovněž hlínou plus akrylem a v dílech "v práci" jsou figury taktéž namalovány hlínou a oblečeny akrylem, navíc jsou ale překryty litým betonem. Na místě oka je střílna z níž ční kulomet vyrobený z oceli. Dále jsou obrazy upevněné do stojánků, které zajišťují jejich instalaci v prostoru.

Proč je to tak?

Když se řekne "malíř maluje vojačky", očekávalo by se snad, že povedu palbu kritiky válek, armády, a vůbec všeho násilí z pozic nekompromisního pacifismu. Že vyslovím vzletné humanistické apely a jednoduše odzbrojující pravdy. V mém konkrétním případě se pak dalo čekat, že se spolu se Švejkem budu tomu všemu vysmívat a vytahovat na světlo všelijaké absurdity.

Ovšem mohu tak činit já, který znám válku jen z médií? Já,postkomunistické dítě, které nezažilo ani tu studenou, a na základní škole mělo místo branné výchovy protidrogovou? Z této pozice by zmíněná palba byly jen slepé náboje naplněné laciností a mířící na falešné cíle...

Já na téma nahlížím ze strany individuálního vojáka, konkrétně ženy. V době kdy už nechodíme na vojnu povinně se z ní stává jen jedna možnost "chození do práce" a jedna možnost studia. Výchozí pozicí pro můj náhled je tedy pohled civilní. Na počátku mého uvažování o tématu stálo uvědomění si, že dívky studující vysokou vojenskou školu (kterou máme v Brně), jsou vlastně mé kolegyně-studentky. Stojí sice zřejmě na opačném pólu volnosti a svobody studia ale jinak jsou to mé vrstevnice. Já se učím zacházet se štětcem, ony rozborku- sborku samopalu; já kolem sebe na FaVU vídám na dívčích a ženských tělech prstýnky, řetízky a jiná zkrášlovadla, studentky- vojačky zase zkrášlují hvězdičky a odznáčky. Až školu vystudují, budou z nich opravdové vojačky - vojenská služba pro ně bude "chození do práce". Také třeba budou chtít mít vlastní dům, manžela, děti...

Až potud by má práce byla vlastně radostná a nebyl by daleko od pravdy ten, kdo by v ní četl touhu po dívce ve slušivém sáčku a s vypracovaným pozadím.

Jenže...já navíc všechny obrazy dubluji. Jen sdělením názvu říkám, že už se nejedná o vojačky, ale o nepřítelkyně. A právě tím, když stojíme mezi nimi, kdesi "na frontové linii", vyplouvají na povrch ony skutečně vážné a znepokojující otázky. Proč je zrovna tahle nepřítelkyní? Není to také vrstevnice? Kdyby se ta stejná osoba narodila ve stejném státě jako naše vojačka, možná by spolu holky raději šly například na volejbal, nebo na kafčo splknout o látkových plenkách a nošení v šátku. Zobrazením vojačky a nepřítelkyně těhotné vyplouvají další otázky a úvahy, Pokud války vznikají z nesmiřitelně odlišných kultur, a je-li napříč všemi kulturami naprosté tabu násilí na těhotné ženě, jak by to dopadlo, kdyby se na bojišti potkaly dvě těhotné ženy?

Během uvažování nad fenoménem ženy, tedy tvora život dávajícího, ale přitom vojačky, tedy povoláním jehož nejhlubším jádrem je zabíjení, jsem trochu zabrousil do psychologie a uvědomil si, proč je válka od počátku věků něco výhradně mužského. Muži zažívají v boji v němž je jejich vlastní smrt blízká, natolik intenzivní prožitek vlastního žití, který je srovnatelný jen s těhotenstvím a porodem.

Technické řešení

Velké formáty mi dovolují zobrazit figury 1:1. Navíc obrazy nevisí na stěně, ale jsou upevněny ve stojáncích v prostoru, takže se vojačkám můžeme dívat přímo do očí. Výstavní prostor se tak stává jakýmsi bojištěm, jehož součástí je i divák. Jsou namalovány hlínou. To není materiál, který by se v mé tvorbě objevil poprvé. Používám ho pro jeho organickou materiálovou hodnotu. Popraskání hlíny přináší do jinak realisticky zobrazených figur brutalitu. Vůči ženskému tělu tak nepatřičnou, jak nepatřičná je žena za kulometem. Zároveň se ale popraskaná hlína jeví nesmírně křehce. Až se bojíme na obraz sáhnout, aby se nerozpadl. Poprvé se v mé tvorbě neobjevuje ani princip vrstvení a překrývání. Nyní jeho pomocí zobrazuji těhotnou vojačku a nepřítelkyni. Reliéfně jsem vymodeloval její dítě a to pak překryl opět vrstvou hlíny (tedy kůže). Její gravidita tak není na první pohled vidět. Musíme znát název obrazu, abychom po ní začali pátrat a v kamufláži oblečení ji (možná) našli. Jakoby maskáčové oblečení těhotenství maskovalo až popíralo. Tím, že za obrazy je prostor, může divák vstoupit za ně, stát se další vrstvou obrazu a přijmout tak vojačku za svoji. Najednou bude bojovat za něj a ta druhá se stane nepřítelkyní. Divák je tak nucen odpovědět si na to, proč je to zrovna tato a ne ta druhá. Ve dvou obrazech "v práci", je figura skryta za silnou vrstvu betonu. Tím je skryta a popřena celá figura, nevidíme ani její uniformu, nedokážeme tak rozeznat ke které straně patří, jen její oko na nás ze střílny pomrkává a když se do něj zahledíme, zjistíme najednou, že hlaveň jejího kulometu je zamířena přímo na nás. Instalace vytváří velký prostor k vytváření děje divákovou fantazií. Samotným namalováním obrazů jsem nevytvořil žádný. Ukazuji jen klidně stojící ženy. U nepřítelkyně tím, že je kamufláž vymyšlená ani nevíme, z jakého je státu. Zároveň nechávám možnost variability instalace, stojánky jsou demontovatelné a je tedy možno obrazy i zavěsit na stěnu. Stejně tak je možno například stavět obrazy do řad za sebou apod. Každé řešení přináší jiný děj mezi obrazy.

Přemysl Procházka